Ako superstarista ste v roku 2009 mali medzierku medzi zubami. Kam sa podela?
Máte dobrý postřeh! Měl jsem potíže se zuby od dětství. Drolily se mi a lámaly. Dokonce jsem měl problém s prasklým zubem i počas soutěže. Tehdy to byl problém, neboť soutěž probíhala v Bratislavě a můj zubař byl samozřejmě v Ostravě. Po soutěži jsem si tedy nechal na zuby nasadit korunky, aby se zpevnily. Mimo estetický dojem, byl tedy hlavní důvod zdravotní. Jeden moc šikovný pražský zubař mi celou pusu dal do pořádku.
Istou „daňou“ za slávu je, že vás ľudia na verejnosti spoznávajú. Pristavujú a oslovujú vás v obchode, na ulici? Nie je to únavné?
Ano, to se stává. Někdy jsou ta oslovení příjemnější, jindy méně. Já to beru jako poctu, že mě někdo v dnešní převážně anonymní době pozná a cítí potřebu mě nějak oslovit. Spíše mám starost, abych někoho svojí reakcí nezklamal. Člověk vždycky nemá čas na focení, nebo na povídání i když by chtěl vyjít vstříc. Zvláštní je, když se lidé chovají k někomu veřejně známému tak, jak by je ta osoba nemohla vidět, nebo slyšet. Různá zvolání "Hele, to je Chodúr". Člověk si pak připadá, jako věc.
Celá FOTOgaléria TU
Hezky o tomto zvláštním jevu píše Umberto Eco, který to vysvětluje tím, že pro člověka, který zná nějakou osobu jen z televize, je skutečná existence té osoby nepochopitelná. Zkrátka potkává ho u sebe v obýváku třeba každý týden pomocí televizní obrazovky a chová se k ní tak, jako by i to živé setkání bylo pouze zprostředkované přes obrazovku. Není to ale nic hrozného, nebo deprimujícího. Jsem vděčný za to, že právě díky těmto lidem se můžu živit tím, co je mi nejpřirozenější - hudbou.
